Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Srpen 2011

den čtvrtý a pátý: nahoru-dolu-nahoru

A je to tu , přišla jsem z práce a probírám si, co všechno jsem dnes stihla. Dnes jsem byla trochu uklizečka, třídička, zahradnice, přenašečka, aranžérka, tvůrkyně a já nevím co ještě.

Neboť jsem vyklízela další šuplíky,

urovnávala hory starých učebnic do skříněk

třídila poděděné archy papírů, výkresů a časopisů,

česala školní rajčata pro zítřejší rajčatový salát, který poslouží jako občerstvení na zítřejší celodenní školení,

přenášela zahradnické konve z místa na jiné místo

dokončila okrepovákovávání zbylých 2 nástěnek

a upravila jedny osnovy pro jeden ročník – to mě dnes bavilo nejvíc. I pro to, že se u toho sedí.

Každopádně cítím, jak se mi aktivují svaly z toho věčného přenášení něčeho někam. Začátek dne byl celkem pomalý a nudný, jen přehrabování se ve starých papírech. Pak když přišla kolegyně ze zkoušek, tak už bylo veseleji a řešili jsme věci se kterými jsem chtěla poradit. Vypadá to, že to bude jako na houpačce – jeden den dobrý – druhý horší.

 

Den pátý

Jako další povolání můžu přidat servírku. Dnes proběhlo školení pro celý druhý stupeň, kam jsem pomáhala nést občerstvení. Školení od Step by Step bylo na téma hodnocení. Toto školení si nejenom já, ale i všichni další kolegové chválili. Sympatický pán nás totiž nepřišel poučovat ani do nás hustit jak bychom měli hodnotit žáky podle nejmodernějších trendů. Spíše nás vedl k zamyšlení se nad různými způsoby hodnocení, projít si klady i zápory, diskutovat o problémech, které pociťujeme v praxi a celkově dokázal naladit příjemnou atmosféru. Každý mohl vyjádřit svůj názor, každá aktivita byla dobrovolná, všichni přesto pracovali a zapojovali se. Přesto, že ani tentokrát nešlo o „něco nového“, přínosem školení byly samotné myšlenkové procesy v našich hlavách a inspirace z naprosto konkrétních a reálných situací a příběhů, které jsme vyslechli. Den rychle utekl a k ničemu jinému jsem se již ve třídě ani v kabinetu nedostala.


den třetí – bolavý

Dnešní den nebyl ani vysloveně pozitivní, ani negativní. Prostě byl. Zřejmě se toho i dost událo, ale zážitky mi stírá bolest. Je to pro mně takový skok v životním stylu. Jako student člověk většinu času prosedí nad učením či počítačem, pohybu má pomálu, ale relativně dost času.

Nyní od osmi do čtyř stojím, chodím, pobíhám a lezu na štafle. Je to pro mně prostě nezvyk. Záda a nohy se musí naučit co to je, chodit do práce. Dnes jsem seděla na židli přesně 10 minut při jednání předmětové komise. Co jsem dneska všechno stihla:

  • donést květiny z prázdninového skladiště do učebny a kabinetu. Rozmístit je, zalít, prostříhat.
  • donést šuplíky s horninami do učebny, které byly přes prázdniny uloženy jinde. (naštěstí jsem měla pomocníka)
  • poskládala jsem si pracovní dobu – myšleno, kdy budu mít konzultace, kdy oběd…
  • umístit krepáky na 2 nástěnky ze 4. Všichni totiž „krepákovali“, tak jsem se chtěla přidat a až potom mi kolegyně řekla, že zrovna tyhle obyč polystyrenové nástěnky nepokrepákovávají (hele vymyslela jsem nové slovo), protože jsou natřeny oranžovým balakrylem a to prý stačí. No natřené jsou, ale už asi tak předloni, takže ty dvě zbývající nástěnky už taky pokrepákuji. Bude inovace :-)
  • Účastnila jsem se jako přísedící dodatečné zkoušky z praktických činností dívky, která byla neklasifikována. Sestavení jídelníčku podle zdravé výživy (jeden z úkolů) pojala spíš jako dietu. Snídaně: Jablko, minerálka Oběd: žitný chléb se sýrem Večeře: 1 grapefruit                                                                                                                                                                Takovou nechtěnou dietu jsem měla i já, protože jsem toho doma nenašla moc k jídlu. Tak jsem byla o mrkvi, broskvi a banánu a jogurtu. 
  • Nechala jsem si v učebně zprovoznit počítač a trochu jsem se seznamovala s interaktivní tabulí.
  • Účastnila jsem se předmětové komise, kde jsme plánovali exkurze a co je třeba dokoupit. 
  • pak už toho moc není… nebo si to nepamatuji???

Ale bylo to únavné. Pak ještě pochůzky po městě a dostala jsem se domů v pět.  Teď ještě mnoho úkolů na doma …. No comment.

 


Den druhý – uklízecí

Úmorný den. Vedro, spěch, vstupní lékařská prohlídka, chaos a kabinet napěchovaný věcmi.

Když jsem dorazila do školy nevěděla jsem kde začít. Nikdo už mi neříkal teď uděláme tohle a pak tamto. Starej se. Pozdravila jsem se se sousedkami z okolních kabinetů, ale byly zaneprázdněné, tak jsem šla dál. Začala jsem vyklízením takového kumbálu u kabinetu, abych mohla odstranit starou polici, která obsahovala všemožné nechutné neumyté věci a několik výrobků žáků z pracovních činností. Ještě jsem nebyla s prací hotova a už jsem byla volána do kanceláře kvůli rozvrhům. Vrátím se a ono půl jedenácté. Ještě jsem za celý den nic nesnědla a ani to kafe jsem si nevypila.  Do toho přišla má předchůdkyně, ale opět jsme toho moc nevyřešily. Odnesla si alespoň pár věcí a dala instrukce ke štosům papíru ležících na stolech.  No a najednou bylo dvanáct. Měla jsem pocit, že jsem nic nestačila udělat. Asi na mně bylo vidět, že už toho mám plné kecky. Pozitivní obrat přinesla mužská návštěva v podobě „ajťáka“, který mi instaloval do notebooku program k interaktivním tabulím a dějepisář, který si přišel pro nějaká diorama pralidí na výzdobu třídy. Konečně jsem si udělala i to kafe a bylo moc příjemné si chvíli povídat a dozvídat se informace od nových kolegů.  Když už jsem puštěný počítač, pustila jsem si oblíbené písničky a hned to šlo lépe od ruky. Texty skupiny Sto zvířat a jejich bujarý rytmus mě nakoply. Za poslední dvě hodiny, které jsem dnes strávila v kabinetu, jsem uklidila všechny stoly tak, že mi tam chodily celé výpravy, aby se podívaly jak ten kabinet prokoukl. To mě potěšilo, že alespoň něco bylo po té mé práci dneska vidět.

Musím ale říct, je to pro mě stres. Nejvíc mi vadí, že nevím, co všechno musím za ten přípravný týden zvládnout. Musím si sestavit nějaký harmonogram.  


Den prvý – startovací

Tak je to tu, den nástupu do práce. Nic míň, nic víc. Musím přiznat, že jsem byla v klidu – až mě to zarazilo. Posledních několik málo dní jsem proudila životem kupředu a nepřipouštěla si všechny ty obavy, které mi byly společníky většinu prázdnin.  Včera večer jsem si uvařila dobrou večeři a dívala se na film Poslaná pošta (podle knihy Terry Prattcheta).

Bouřka

V noci mezi půlnocí a jednou ráno byla krásná bouřka. Vzbudilo nás pronikavé světlo provázející burácivé blesky. Dokonce jsem vstala z postele a šla se k oknu podívat. Foukal prudký vítr a nebe bylo plné blesků. K mému zklamání však byla hlavní blesková šou za domem a tak jsem viděla vždy jen oslňující světlo. 

Neposlušný zvonek

Ráno jsem předstihla budík a vstávala už chvíli po šesté. V klidu jsem si zkontrolovala poštu a portál, jak to mám po ránu ve zvyku. Udělala jsem si nejen snídani ale i svačinu s sebou. Stále v dobré náladě. Na půl osmou jsem dorazila ke vchodu školy a zazvonila na zvonek. Dlouho to nepříjemně vyzvánělo…dlouho….pak jsem si všimla, že jsem zřejmě zamáčkla zvonek a tak to zvoní neustále. Ouu. Říkám si „No skvělé, to je ántré“ . Naštěstí se mi to podařilo odblokovat a v tom přišla sama paní ředitelka a omlouvala se, jestli prý čekám dlouho, že nebyla v ředitelně. Takže nejspíš ten zvonek neslyšela… To už se asi nedozvím.

Měla jsem přijít o půl hodiny dřív než ostatní, abychom vyřídily podepsání smlouvy a dalších dokumentů.  Vše probíhalo hladce, občas jsme prohodily s paní ředitelkou nějakou tu neformální formulku – jak bylo o prázdninách, jaké je vedro, jé vy máte pěkný šperk… Pak mě zavedla do sborovny, kde již panoval čilý ruch. Rozebíraly se připravené pomůcky do tříd a krepový papír na výzdobu nástěnek.  Vzala jsem si hromádku se svým jménem a šla do kabinetu na druhém konci školy od kterého jsem zatím neměla klíče, ale sousedka mi otevřela, takže jsem tam složila vše na stůl a přezula se. (To jsem snad ani neměla dělat. Nové pantofle na bosou nohu…au au mám z toho odřený nárt.)

Myšmapa na poradě

Ani jsem se nenadála a byla tu porada. Stačila jsem si ještě připravit kafe a už jsme s kolegyní, co má kabinet přes chodbu, cupitaly do sborovny. Na začátku mě paní ředitelka představila – jen jménem. Už jsme se s většinou viděli, takže tím to taky skončilo. Pokračovala agenda a já se snažila si psát poznámky – jak jinak než pomocí myšmapy.  Hned mám asi tři nápady a invence, ale všechno jedno po druhém. Na projekty a soutěže bude ještě čas. Na konci porady jsme obdrželi rozvrhy. Chvíli jsem na to koukala a trvalo, než jsem se zorientovala. Ročníky jsou psány římskými číslicemi. Jakmile porada skončila, vrhli jsme se na rozdělování dozorů v přidělených sektorech a na vyměňování učeben. Řada učitelů se různě rozutekla, takže jsem se po škole docela naběhala. A k tomu jsem měla děsný hlad. Ten jsem ve vyšetřené minutce utěšila svačinou, která se ukázala být malá. :-)

Nejlepší část dne

Po té, co jsem dostala alespoň univerzální klíč, jsem se rozhodla začít s vyklízením kabinetu. Má předchůdykně, jistě v dobré víře, zanechala zde snad úplně všechno. Ačkoli tvrdila, že si vyklidila osobní věci, zbyli tam porcelánoví sloni, manikúra, fotky třídy no a kdesi cosi. To jsem dala na jednu hromadu a snad si to ještě odveze, nebo to půjde. Proč nejlepší část dne? protože jsem se už dlouho těšila, jak strhnu ze skříní ty 30let staré obrázky kytek z kalendáře …. protože jsem sundala z přepláceného stolu úplně všechno, část vyházela a část dala na hromadu “ k břebrání“. Nemám ráda sarapatičky.  Vrcholem bylo, že druhý pracovní stůl, který je v kabinetě, dříve patřil paní učitelce, která byla předchůdkyní té co střídám a dosud tam občas zaskakovala na pokec a pomáhala s nástěnkami. Ten stůl má 6 šuplíků. Všechny byly plné jejích věcí a to už tam kdo ví kolik let neučí. Ovšem co věc to perla. Například členský průkaz ROH a nebo klasifikační sešity za celou její učitelskou kariéru. Našla jsem dokonce i jaké známky z přírodopisu měl můj přítel v 5.A. O tento nález jsem se podělila se sousedkou z protějšího kabinetu a protože byla také žákyní této školy, našla tam svou klasifikaci i ona. 

Den plný nápadů 

Párkrát jsem se dneska blýskla. Poprvé, když zástupkyně hloubala na rozmístěním tříd a navrhla jsem, že si můžu vzít ty praktické činnosti do cvičné kuchyňky, když tedy potřebují tu moji učebnu přírodopisu. Měla radost, že nemusí nic moc komplikovat složitými přesuny.  Zároveň je to i blýsknutí druhé, protože jsem tím zabránila přesunu mé kolegyně ze třídy, ve které potřebovala být kvůli interaktivní tabuli. Za třetí mě napadlo, že papírové květiny, které má předchůdkyně nashromáždila za ta léta (zabírá to celou skříň) a které jsem chtěla nemilosrdně zlikvidovat, znovu zužitkuji o praktické činnosti. RECYKLACE GO! V osnovách mám totiž „aranžování květin“ a proč by nemohly být papírové??? Mohly. Takže to vydržím někdy do listopadu až nebudeme chodit na pozemky a budeme aranžovat výzdobu. Abych to správně završila, tak tu květinovou výzdobu dáme do sborovny, kde je barviček pomálu a tím uděláme jistě paní ředitelce radost. HA!

Myslím, že byl ještě jeden geniální nápad, ale ten už jsem zapomněla. Takže pro dnešek končím. 


Školní řád – poraďte

Také jsem si konečně přečetla školní řád. Překvapilo mě, jak dlouhý je to  dokument – na 20 stránek. Většinu chápu až na některé věci. Tak například:

Nešahej na to!

„Žákům je zakázáno manipulovat s elektrickými spotřebiči, vypínači a elektrickým vedením.“ To si tedy podle řádu nesmí ani sami rozsvítit v učebně,že?

Zákaz pobytu ve škole mimo pracovní dobu

Každý všední den jen od 6.00 do 17.00. Tomu rozumím.  Víkendy, svátky, prázdniny – pouze při mimořádných událostech a jen se svolením ředitele i školníka. Ovšem jako učitelka přírodopisu patrně schytám povinnost udržovat květinovou výzdobu školy – HA! Je zalévání kytek mimořádná událost? Raději bych, abych to dělat nemusela.

Trochu mě zklamalo, že…

„V průběhu vyučovacích hodin není umožněn žádné návštěvě vstup do  tříd“ Na jiné škole jsem se setkala s tím, že rodiče mohli požádat o návštěvu třídy, kde se učí jejich dítko a pozorovat výuku. Nevím sice, že by se to stávalo, ale už ta možnost dává signál o vstřícnějším přístupu.

Naopak mile mě překvapilo, že…

děti zaměstnanců mohou do školy, pokud jsou stále pod dohledem rodiče a samozřejmě se souhlasem ředitele.

 

a hlavně:  Umí se učitel rozkrájet?

 V řádu je výslovně psáno „Je  zakázáno opouštět třídu během vyučovací hodiny. Je zakázáno  nechávat žáky samotné ve třídě. „  A potom je psáno o kus dál, že při úrazu či nevolnosti žáka nebo při jeho rušení třídy, ho má učitel neprodleně doprovodit na určené místo.  („Úraz ihned hlásí vedení školy a vyplní záznam do knihy úrazů“) Tak nevím, asi se od učitele očekává, že se rozdělí na dva jedince. Tak vysokou schopnost regenerace tedy fakt nemám. Jak to řešíte vy?


e-learning aneb co vás na fakultě nenaučili

Pondělí 22.8.2011 , Pefd UK Praha
  • 10.30: sedím v mé bývalé fakultě, kde právě probíhá úvodní setkání k e-learningovému kurzu Pedagogické (a jiné) dovednosti začínajícího učitele. Zatím se nám představili tutoři Anna Doubková a Karel Tomek. Zajímavou shodou okolností jsem je viděla již asi hodinu a půl před začátkem kurzu aniž bych to věděla. Seděli jsme vedle sebe v McDonaldu a snídali a čekali až bude čas jít do učebny.

Je nás tu 21. Prý dobrý vzorek učitelské populace – 20 žen a 1 mladý muž. V úvodu jsme se představovali. Z Ústeckého kraje jsem asi jediná, pokud jsem se nepřeslechla. Nyní jsme v počítačové učebně a procházíme technickým školením jednak o portálu jednak o Moodlu.

  •  11.45 zřídila jsem si Skype (je nutný pro Skypové konference)
  • 12.00 mám hlad, naštěstí je čas na obědovou pauzu (dostali jsme bagetu a jablko)
  • 12.15 už hlad nemám
  • Další části již nebyly v počítačové učebně.  Ale bylo to fajn. Lecos jsem si odnesla. Říkali jsme si svá očekávání a nejtíživější problémy s nimiž chceme poradit.

středa 24.8.2011, doma

V půl sedmé jsem se probudila s myšlenkami v e-learningu. Tak jsem k tomu rovnou zasedla. Již v úterý jsem si pročetla prvních několik materiálů a splnila asi 2 nebo 3 úkoly. Došlo mi, že tento kurz, by se opravdu měl jmenovat „Co vás na fakultě nenaučili“.  Hned první lekce je pro mně víc než aktuální – „Učitel jako zaměstnanec“ – smlouvy, papíry, paragrafy… 

Tutoři nastolili zajímavé diskuse: Výhody a nevýhody smlouvy na dobu ne/určitou;  Jak je zajištěn na škole informační tok;  Zda-li jsme se setkali s uvádějícími učiteli; Kterou dokumentaci považujeme za důležitou ….. a další.

 


Mediální výchova

V devátých třídách je pro žáky připraveno 6 seminářů ve dvou blocích po třech.  Žáci si volí tedy jen mezi dvěma bloky. Kvůli vyrovnanosti počtů žáků, ale asi stejně každý nedosáhne svého výběru. Nevím jak to chodí prakticky. Každopádně semináře se různě proměňují. Já budu učit seminář z přírodopisu a mediální výchovu.

Když jsem slyšela, že vybírají jaký seminář by letos vymysleli, nabídla jsem se jim sama.  Těsně předtím jsem totiž absolvovala e-learningový kurz Medialni vychova a medializace z Klíčů pro život. O tuto oblast se dost zajímám. Ředitelka souhlasila a vyzvala mě k vytvoření příslušné části ŠVP. Téměř ihned jsem se pustila do práce. Napůjčovala jsem si všechny možné zdroje a hledala na netu inspiraci. Pracovní verzi výsledku se můžete dočíst v diskusi tady na portálu, kterou jsem založila, abych se mohla poradit s ostatními. Něco jsem již na základě diskuse upravila. Můj původní návrh byl dost košatý, tak  jsem ho trochu ostříhala a sem tam naopak něco přidala.

Pracovní návrh jsem  poslala paní ředitelce, aby se mohla přesvědčit jakým směrem postupuji a zda vyhovuje forma. Přeposlala ten dokument vyučující českého jazyka ke kontrole. Ta mne pak odchytila na chodbě a povídá, že tedy neví, proč jí to ředitelka poslala, ale že když dřív učila předmět Práce s informacemi tak dělali se žáky školní e-zin a že by bylo fajn v něm pokračovat.  Je tedy čistě na učiteli-tvůrci jak bude ŠVP vypadat? Nikdo to nekontroluje? Moc bych se nedivila, protože například za formulace výstupů k přírodopisu tak jak jsou ve zdejším ŠVP, bych v didaktice dostala tak za 3.  Objevují se tam slovesa jako „seznamuje se“ a „chápe“. 

Když jsem měla připravené osnovy, pustila jsem se do podrobnějších příprav. Udělala jsem si tabulku s časovým plánem. Ke každé hodině přiřadila téma, učivo, výstup, formu/y výuky a pomůcky. Takto jsem s přípravami došla do půlky října. To není moc. Je to tak už tři týdny, co jsem se k tomu nedostala. Věnovala jsem se jiným předmětům – hlavně výtvarce. Stejně si budu ale muset udělat podrobnější přípravy, kde rozepíšu i zápis a zpracuji nějaké pracovní listy, které jsem si v tabulce naplánovala. Možná se do toho pustím dneska.

Mezifáze spočívala v tom, že jsem oslovila e-mailem jedno české vydavatelství s prosbou o stará vydání časopisů, která vydávají. Po výměně několika e-mailů s jejich člověkem přes předplatné, jsem dostala pětikilový balík s časopisy různých titulů. Budou sloužit pro jednu (vlastně doufám, že pro více než jednu) aktivitu, kterou mám v plánu. Byla jsem potěšena, že mi vyšli vstříc. Je to pro ně přeci jen reklama – děti se seznámí s tituly, které by si normálně třeba nekoupili. Jó, líná huba – holé neštěstí, že?

Takovou třetí fází přípravy na MV, bylo vytvoření webových stránek předmětu. Opět na základě jedné zdejší diskuse, jsem je realizovala pomocí Google webs – tady jsou:  https://sites.google.com/site/28rijnamedialka/ 

Čtvrtá a pátá fáze mne teprve čekají, to bude jednak samotná výuky, jednak evaluace. Už se těším.

 


Kávový rituál

Nehaň dne před večerem

Probudím se, roztáhnu závěsy a za okny mlha. Hmm..,pomyslím si, to bude plíživý den. Zapnu počítač, udělám si raní kávu a posnídám u prohlížení pošty a novinek na portálu :-) . Nic zvláštního. Čekala mě však cesta do mého rodného města, kde jsem měla cosi k vyřizování. Potěšilo mě, že jel právě můj oblíbený řidič autobusu, který se na cestující vždycky mile usmívá a tak byla cesta příjemná a o to příjemnější, že jsme vyjeli z mlhy pryč a vysvitly na mne paprsky slunce. Nebylo sice nejtepleji, ale nebylo ani tolik dusno, jako v minulých dnech.  Na stejné zastávce spolu se mnou nastupovaly dvě paní. Jedna stará paní a mladá maminka s tříletým blonďáčkem. Neznali se, ale zapovídaly se už na zastávce a tak si sedly v autobusu přes uličku. Seděla jsem o dvě místa před nimi a vyslechla jsem tedy dojemný příběh oné maminky. Ten malý kluk, který mi připomínal mého stejně starého synovce, byl z Klokánku a tahle paní, která tam pracovala si ho po dlouhých byrokratických patáliích nakonec osvojila (nebo jí byl svěřen do péče jinak).

Méně času, více práce.

Dojeli jsme do cíle v deset dopoledne a já hned začala úřadovat. Tohle vytisknu, tam zavolám, tady to upravím …. přípravy do školy jsem dnes vyměnila za přípravy veliké ostrostřelecké akce s mezinárodní účastí, kde se starám o propagaci. Oběhala jsem kde co, hlavně tiskárnu a dopravní podnik, kvůli plakátům na akci.  Ve dvě hodiny jsem měla dokonce schůzku s kronikářem a tiskovou mluvčí města. Vše jsem krásně vyřídila a stihla. Byla jsem veselá i přesto, že začínalo poprchávat.

A sakra …

Přijdu do svého druhého (prvního) domova a zjišťuji že před chvilkou začal můj oblíbený televizní seriál. (Gilmorova děvčata – pro ty koho to zajímá) Dávají to nějak po půl třetí a to je pro mne ideální doba na mou odpolední kávu. Jenže ouha. Jdu do kuchyně, zapnu konvici, přichystám hrnek ale na místě, kde by mělo být kafe nic není. Došlo. A sakra… Co teď? Je to u mě trošku už podmíněný reflex: Gilmorova děvčata – kafe.  Voda se vařila a já přemýšlela, kde by mohlo být nějaké zapomenuté balení (piji totiž 3v 1). Pořád nic. Pak jsem si vzpomněla – výstava králíků! Říkáte si „Co že?“, tak já to vysvětlím. 

Na výstavě

Nedávno jsme trávili s přítelem víkend v malé vesničce Kostelní Bříza na výstavě králíků. Měli tam tombolu. A v tombole plno „blbostí – drobností“ a pak nějaké ty králíky vyřazené z chovu a malé picnuté selátko jako hlavní výhru. Lístek stál 2 koruny, tak jsme tam nakonec přispěli asi dvěma stovkami – chtěla jsem kváíčka , že ho budu chovat ve škole. Nejcennější, co jsme si odvezli, byla jedovatá květina Skočec v květináči. Pak asi 30 blbostí všeho druhu : lízátka, bonbóny, malé sušenky, sponky do vlasů, vzorky parfémů a taky balenou kávu 3 v 1 (vyhrávalo se to vždy ale jen po jednom kuse – nikoli po celých baleních). Jenže já mám ráda svoje 3 v 1 od Nescafé a teď tu mám před sebou nějaký NYCoffee s podtitulem New York Coffee drink. Vyrobeno v Polsku. Hmm… mám nebo nemám? Nu což, zkusím to. Obsah sáčku jsem vysypala do hrnku a zalila vodou. Hned první pachový dojem byl nepříjemný. Protočila jsem panenky a včas zarazila ruku, aby nebyl hrnek moc plný. Třeba to vylepší mléko, řekla jsem si. Zamíchala jsem onen polsko-newyorský nápoj a dolila mlékem tak, že byl poměr možná 60:40.  Donesla jsem si hrnek k televizi a prvně se napila. Nekřenila jsem se, spíš jsem se asi tvářila překvapeně. Bylo docela dobré. Zlaté mléko. Vychutnala jsem si tedy zbytek seriálu v poklidu.Pak seriál skončil a mě napadlo napsat o tom sem. Právě teď dosrkávám ono kafe a snad je to tím, že už seriál skončil, nebo tím, že káva vychladla, ale už mi zase moc nechutná.

 

  • malá poznámka pod čarou: Proč je slovo „kváíček“ psané právě takto? Kvůli mému oblíbenému vtipu. Když dovolíte, tak se o něj podělím:

Přijde malá holčička s lízátkem v puse do zverimexu. Prodavač se zeptá „Co by sis přála holčičko?“ A holčička, aniž by vyndala lízátko z pusy, mu říká: „Plosím, já bych chtela jednoho kváíčka.“ Prodavač tak nějak zjihne a začne na ní taky žvatlat: „Tak holčička by chtěla kváíčka? A jakýo kváíčka bys chtěla? Máme tu čeuný kváíčky nebo bílí kváíčky nebo stvakatý kváíčky … 
Holčička vydá lízátko z pusy a praví naprosto srozumitelně:  Já myslím, že tomu hadovi to bude jedno.

 


Tak se konečně vykecám

Možná už na některé z vás také doléhá blížící se termín nástupu do škol. O co horší to mám, když jdu do svého zaměstnání poprvé. Blog jsem si založila, abych se mohla vykecat ze svých bublajících pocitů a teď mám pocit, že to jde konečně ven.

Teď, právě v tomto bodě mého psaní, jsem popadla tužku a jediný papír, který byl po ruce (obálka z výpisu z banky) a načmárala jsem si takovou malou myšmapu. Cítím v sobě napětí a energii, jako kdyby ve mě všechno křičelo POMOC!!! Vidím to slovo uprostřed mé mapy a rozum mi říká „neblbni, tak zlý to není“, ale přesto jsem slovo pomoc vepsala do středu všeho. Právě jsem přijela ze čtyřdenního výletu po západních Čechách , bylo krásně a na školu jsem si ani nevzpomněla. Ale ty návraty. Sednu k internetu a hned se to valí ze všech stran. Nejvíc ale křičí moje svědomí nebo podvědomí: „Jak to, že jsi ještě nepokročila s přípravami? , Proč jsi nezačala dřív?, Jak to, že jsi na výletě ani jednou neotevřela tu učebnici, kterou si si vzala s sebou?, Kdy to chceš všechno stihnout? Už jen dva týdny! Máš v tom pěkný maglajz. No, co s tím hodláš dělat?“ ….¨

Nemám plán

Mapka mi napovídá, že mi chybí systém. Jsem člověk, který má rád systém. Jenže toho, co mě čeká, je moc. 5 předmětů, 5 ročníků a já mám tak trochu ve všem chaos. Pracuji například na dvou počítačích a v každém mám něco jiného.  Založila jsem si aspoň v obou složky podle předmětů a ročníků. Jenže jsou pořád prázdné. Sem tam nějaký dokument s nápadem nebo zajímavým odkazem. Čas od času mě chytne nějaká vzpruha a pustím se do určitého předmětu. Jenže má práce se mi zdá neefektivní.  Nevím jak postupovat. Jestli si z každého předmětu a u každé třídy naplánovat dopodrobna první hodinu (spíš dvě)  nebo zda-li si naopak udělat nejdřív zevrubný přehled toho, co dělat po celý rok v každém předmětu a ročníku. 

Co budu učit

Ještě jsem nezmínila, jakou skladbu předmětů jsem vyfasovala. Především to jsou všechny přírodopisy na druhém stupni a dokonce i přírodověda v pátých třídách. Dál všechny praktické činnosti od 5. do 8.třídy. Výtvarnou výchovu v 5. a 9. třídách a jeden seminář z přírodopisu a jeden seminář mediální výchovy. Na ten jediný se taky těším, však jsem ho vedení školy sama navrhla. Je to znát. V přípravách jsem v něm nejdál.

 Čeho se chytit, když pevný bod chybí.

Přítel mi tvrdí, že moc přemýšlím.  Já jen ventiluji své obavy a nejistotu ve vlastní dovednosti a hlavně znalosti. Nepovažuji se za odborníka (nebo jemu podobného tvora) ani v přírodopisu natož v ostatních předmětech.  Mám prostě strach, jak to všechno dopadne. Nejistota mi nedělá dobře. Bohužel prožívám nejistoty i v osobním životě a tak nemám v podstatě žádný pevný bod, kterého bych se mohla zachytit v proudu událostí. Událostí které kolem mě nemilosrdně proudí. Ach jo.

Krátce: ještě prosedím moc času u internetu a mám hodně ostatních aktivit, které mi dosud zabírali dost času a produktivní energie a kterých se mi nechce vzdát.  No, budu muset.

Pozitivum na závěr

Nemá se končit smutně a tak se i já tiším tím, že strach jsem měla vždycky když jsem šla do něčeho nového a dosud to vždycky dobře dopadlo. 

 


Celibát učitelek aneb co mě zaujalo na dějinách pedagogiky

Předmět Dějiny pedagogiky byl jeden z nejtěžších (pro mě nejtěžší)  na oboru pedagogika.  Dva semestry jsem se potýkala s velikým množstvím informací, snažila se budovat vědomosti o významných pedagogických osobnostech a systémech ve školství. Zjistila jsem při té příležitosti, jak chabé jsou mé základy v oblasti obecných dějin. Dějepis mě nikdy příliš nebavil. Veliký důraz se kladl na letopočty a ty já si špatně pamatuji.

První semestr byl zakončen zápočtem. Pro jeho splnění bylo třeba zvládnout velice obtížný test. Několika šťastným, včetně mě, se podařilo test napsat na trojku a tudíž na první pokus. Opravné testy byly totiž ještě složitější. Když takhle vypadal zápočet, hrozili jsme se zkoušky v příštím semestru.  Ta nás potom udivila svou jednoduchostí, neboť spočívala v přečtení tří nebo kolika knih, z nichž o jedné jsme pak měli vyprávět. 

Kdy to začalo být zajímavédobove

Až při vypracovávání otázek na soubornou zkoušku mě dějiny začaly trochu bavit. Velkým impulzem byla nová záliba, kterou jsem našla v ostrostřelcích. Skupina kamarádů založila historickou společnost věnující se době Rakouska-Uherska a já se k nim přidala. Tak jsem se  začala zajímat o to, co se nosilo, jak lidé žili a jak se bavili. Najednou mě bavilo dozvídat se o všem, co se týkalo období kolem roku 1900.  Tady na fotce to jsem já. :-)

Celibát učitelek

Zajímavým faktem pro mne  byl například celibát učitelek a jeho zrušení v roce 1919. Toto datum se hezky pamatuje a této informace jsem využila i při několika pedagogických rozpravách, i u zkoušek. V roce 1919 byl zákon přikazující celibát  nahrazen zákonem 455/1919 Sb. ze dne 24. července 1919, který však pro změnu ukládal, že pokud se chtěla učitelka vdát dříve, než jí skončí „počáteční služba“, musí mít souhlas okresní školní rady. Údajně tento zákon platí dodnes !!! (viz článek v Lidových novinách http://www.lidovky.cz/ucitelky-se-nesmeji-vdat-jen-tak-rika-to-zakon-foi-/ln_domov.asp?c=A100101_110131_ln_domov_tej )

 O celibátu učitelek z Wikipedie:

„V českých zemích je známý zejména celibát učitelek, který byl v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zaveden zemskými zákony v první polovině prvního desetiletí 20. století a nepřežil ani 20 let. V Čechách § 51 z. z. ze dne 27. ledna 1903 stanovil, že provdání se učitelky má býti pokládáno za dobrovolné vzdání se služby. Na Moravě byl zaveden celibát učitelek § 14 z. z. ze dne 26. prosince 1904, podle kterého prozatímně a definitivně ustanovené učitelky a definitivní učitelky ručních prací vystoupí provdáním se z úřadu učitelského, při čemž mají dostati odbytné nepřesahující posledního ročního služného. Ve Slezsku byl celibát učitelek stanoven § 21 z. z. ze dne 6. listopadu 1901 a nevztahoval se na učitelky ručních prací. Rakousko-uherské říšské zákony celibát učitelek nenařizovaly, na Slovensku nebyl zaveden.

V červenci 1919 byl československým zákonem č. 455/1919 Sb. se zpětnou platností od 1. listopadu 1918 zrušen celibát učitelek, které již absolvovaly „počáteční službu“. I tento zákon však podmiňoval sňatek začínajících učitelek (po dobu výkonu „počáteční služby“) povolením okresní školní rady. Učitelkám, které se kvůli sňatku vzdaly místa, přiznával zákon odbytné, a to se zpětnou platností i pro učitelky, které se vzdaly kvůli sňatku místa před vydáním zákona.

Jako možný důvod pro celibát učitelek bylo zmiňováno, že by šlo o dvojí sociální zabezpečení: manželství bylo v té době chápáno jako sociální zabezpečení ženy, učitelkám příslušelo zvláštní sociální zabezpečení a celibát měl bránit zneužívání této podpory. Jinou námitkou bylo, že povinnosti v domácnosti a ve škole nelze skloubit dohromady; v té době však bylo mnoho provdaných obchodnic, živnostnic, rolnic a dělnic, které celibátu nepodléhaly.

Během první světové války se názory školských úřadů na celibát učitelek změnily v negativní. Podle odpůrců celibátu školské úřady došly k názoru, že svobodné učitelky, podobně jako staří mládenci, velmi často nesprávně pohlížejí na různé otázky životní a nemajíce a neznajíce vlastního rodinného života, měří vše z úzkého, velmi často sobeckého svého hlediska.

Jako důvody ke zrušení celibátu učitelek bylo navrhovateli uváděno, že celibát brání učitelkám v plném rozvití ženské individuality a v plnění základního životní poslání ženy, t. j. založiti vlastní rodinu a vychovávati vlastní děti. Povinný celibát učitelek podle navrhovatelů omezuje přirozená práva člověka a je přežilým a ve svobodné demokratické republice nemožným zařízením, které je v rozporu i s prosazovanou rovností mužů a žen. V ženách, které byly nuceny se kvůli sňatku vzdát učitelského povolání, stát ztrácí řadu zkušených a kvalifikovaných sil a část kapitálu investovanou do jejich vzdělání, a u žen, které se jednou chtějí provdat, požadavek celibátu způsobuje, že učitelské povolání berou pouze jako přechodné a proto se k němu nesnaží přilnout celou duší, což je na újmu škole, výchově a zájmu žáků i prestiži povolání. V učitelkách, které se zříkají manželství, ztrácí národ řady inteligentních matek a dobře vychovaných a zdatných dětí. Osamělý život učitelek zejména na venkově způsobuje předčasné vyčerpání jejich sil a předčasné odchody do předčasné penze ze zdravotních důvodů. Provdaná učitelka také může na venkově lépe působit v pedagogické, hygienické a hospodářské osvětě nejširšího okruhu žen, zatímco rady neprovdané učitelky přijímají ženy s nedůvěrou, protože teoretické rady nejsou podloženy praktickým osobním příkladem.

Ještě v roce 1929 byla podána v československém parlamentu interpelace z obavy, že se znovu chystá zavedení celibátu učitelek.“

 

Celé znění zákona z roku 1909: portal.gov.cz/wps/WPS_PA_2001/jsp/​download.jsp?s=1&l=455/1919