Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Prosinec 2011

smuteční? předvánoční čas

Ani naší školu neminula smrt Václava Havla. V první den státního smutku jsme drželi se žáky minutu ticha před zahájením výuky. V některých třídách se sledovalo on-line rozloučení v televizi. Třídní učitelé měli za povinnost věnovat jednu hodinu rozpravě o významu této osobnosti. Na chodbě byl portrét s růží a pod ním svíce. V televizi se o ničem jiném nemluvilo, dokonce prý i na facebooku byla živá debata. Aniž bych chtěla nějak znevažovat událost samotnou, čeho je moc toho je příliš. I mně, která většinu života prožila právě za prezidentování pana Havla, přišlo, že stále dokola opakují totéž a pro žádné jiné zprávy a pořady není místo. Má sestra, matka 4 dětí, si zase povzdechla, že kvůli vzpomínkovým rozhovorům s různými spolupracovníky bývalého prezidenta nedávali Kouzelnou školku a dokonce ani večerníček.  To by si snad Václav Havel přál?

Výstup mediální výchovy

Také nálada žáků byla značně ovlivněna neustálým vracením se k jednomu tématu.  Ačkoli nejsem třídní, v rámci mediální výchovy jsem chtěla poukázat na to, jak je o smrti významného státníka psáno v různých novinách. Koupila jsem jeden celostátní deník, jeden regionální a jeden bulvární. Jakmile jsem je přinesla do třídy, půlka žáků zvedla oči v sloup s povzdechem „už zase?“. Po té jsme připravovali vydání školního časopisu. Jenom pokusné dvoustrany – jako vánoční dárek. Žáci mohli ještě o hodinu napsat nové články. Jedna holčina napsala toto:

I školu 28. října zasáhla zpráva o úmrtí Václava Havla. Vím, že je toto téma pro někoho už otravné, ale tím se tomu nevyhneme. Tento muž si úctu zaslouží. Většina z vás se vždy, když se zmíní Václav Havel zatváří jako byste chtěli říct „Otevřu internet je tam Havel , Otevřu časopis a je tam Havel , otevřu Facebook a zase Havel….Abych se bál jít otevřít i dveře!“ Ani ve škole se tomu nevyhnete. Ale já jsem za to ráda.  Za prvé je potřeba si připomínat takto významnou osobnost. Za druhé je to lepší než chemie.
Takže závěrem článku bych chtěla popřát krásné svátky Vánoční a pevné nervy.   

Mě se to líbí. Chtěla říct spolužákům, že je důležité bavit se o významných dějinných událostech, o osobnostech a pod. Ano použila část vtipu, který koluje po netu, a závěrečná věta o krásných svátcích není dobře se zbytkem článku propojena, ale na to, že se psaním nemá žádné zkušenosti, mi přišel tento postřeh jako přesně ten, který by měl vyjít v časopisu. Hotový časopis jsem předala do ředitelny. Tento článek však narazil u paní ředitelky. Že je urážející. Co je podle té žákyně lepší než chemie? Že někdo zemřel?  Jak může být smrt pro někoho otrava? Komu přeje hezké svátky? Panu Havlovi?      Jak je vidět, každý si obsah vysvětluje po svém.  Článek byl tedy nahrazen přáním do nového roku.

Besídky

Poslední den před prázdninami byly třídní besídky. Byla zakázána hlasitá hudba. Vše mělo probíhat s ohledem na probíhající státní smutek. Každá třída besídku pojala po svém. Jako netřídní jsem obcházela všechny a fotila. Někde si připravili žáci různá vystoupení (divadlo, kouzlení, soutěže), jinde měli volnou zábavu a jedna paní učitelka tu pietu pojala jako dvouhodinový rozhovor o moderních dějinách našeho státu ale u stromečku a  s občasným zpěvem koled.

Dva pohřby

Na včerejší návštěvě u mé sestry prohlásila šestiletá neteř. „To dneska budou pohřby dva.“ Koukáme na ní jak to myslí. A ona na to „No jeden má pan prezident a jeden bude mít náš kapr.“ Bylo to úsměvné. 

 

Z kapra už jsou řízky a po dnešním večeru nezbudou ani ty. Všem přeji ať se dosytosti nejen nají, ale také nastřádají pohodu, energii a štěstí… hlavně od malých dětí až budou rozbalovat dárky.  To je vždycky veliká radost na ně koukat. 

 

 


Canon, Nori a předvánoční čas

řasy 011Ačkoli mi žáci stále připomínají za kolik dní že jsou ty Vánoce, já vůbec předvánoční natož vánoční náladu nemám. Začátek týdne byl pro mně až tragicky náročný a teď naopak zase nutnost příprav polevila.  Doma nemám ani napečeno, ani uklizeno ani nakoupeno (dárky).

Vlastně mám jeden dárek – pro sebe. Koupila jsem si nový foťák. Byla to taková hurá akce a zatím jsem na rozpacích, jestli se vyplatila. Jela jsem kvůli tomu na otočku do Prahy, vletěla do obchodu ve Vodičkově ulici, kde mi minule velmi dobře poradili při výběru. Koukala jsem jak blázen, jak se to tam za ty dva roky rozrostlo. Byly tam davy lidí – nakupujících i prodavačů. Jeden mě odlovil a tak jsem si nechala doporučit Canon Power shot S95. Je to takový malinký diblík ale má schopnost udělat světlou fotku i v tmavé, špatně oscětlené místnosti. Což jsem právě chtěla. Jenže, světlá fotka ještě neznamená dobrá fotka. Nějak jsem zatím nespokojena s výslednou kvalitou – hlavně v rozlišení. Dost možná, ale jen musím prostudovat návod, ke kterému jsem se zatím nedostala.

Vzala jsem ho hned včera na testování do školy. Pekli jsme s osmáky slaný štrúdl. Docela se povedl a já fotila. Výsledek nic moc. Byla jsem se svým starým Canonem, který odešel před nedávnem do věčných lovišť, zvyklá hodně přibližovat. Tento nový má mizerný zoom a i v tom malém je hned obraz víc „kostičkovaný“.  Chjo. Ale světlost je vynikající. To zas jo. Má to i funkci černobílého focení a taky „sépii“.

I dnes jsem si vzala do školy foťák. Bohužel jsem ho zapomněla vyndat. Hned první hodinu jsem v šestce vykládala o mořských řasách. Pustili jsme si i kousek z pořadu Pod pokličkou. Ráno jsem v supermarketu koupila jeden balíček řasy Nori – co se do ní balí sushi. Jeden plátek jsem namočila a rozkrájela a jako překvapení pro žáky přinesla na konci hodiny jako ochutnávku.  Je to drahé a smrdí to, ale co by pedagog neudělal pro naplnění pedagogické zásady „poznávat všemi smysly“.  

PS: Na odpoledce jsem využila téma řas ještě jednou a tentokrát jsem na foto nezapomněla.

 

 


Je tu trochu smutno

Není to tak dávno, co jsme se tu bavili o tom, že každý den přibývá mnoho příspěvků až se blogy stávají méně čitelnou sekcí. Nyní nastala opačná situace. Již kolik dní visí na první stránce stále stejný příspěvek a ještě ke všemu zrovna ode mně. :-)

Je tu tak trochu smutno,ne? Tak se s vámi podělím alespoň o výplod jedné mé žákyně z 5. třídy (věkem ale patří do vyšší), když měla napsat kdo je na obrázku. Napsala doslova “ jeto OBOJŽIVELNÍK, jmenuje se slunéčko sermitečne, a je to Motyl“ . Skutečně napsala obojživelník velkým písmem (patrně si spletla se slovem obratlovec), skutečně napsala sermitečne místo sedmitečné, ale největší sranda na tom všem je, že na obrázku byl bělásek zelný. 


po třech měsících

Mám za sebou tři měsíce výuky. Je to málo nebo hodně? Rozkoukala jsem se, zapadla jsem jsem do kolektivu. Dny a týdny plynou a já si uvědomuji, že to docela utíká. Vánoční prázdniny ukousnou trochu času a už bude pololetí. Hurá. Jdu krůček po krůčku cestou učitelské kariéry. Prozatím bez zakopnutí. Po třech měsících mi také skončila zkušební doba. Kromě úprav v platovém výměru se ale žádná změna nekoná.

Prožila jsem svůj první projektový den jako učitelka. Osmkrát během pěti hodin jsem procvičovala s dětmi resuscitaci a stabilizovanou polohu. V návaznosti na školení, která podstoupili všichni členové sboru, je na školu domluvený mentor, který by měl metodicky vést a podporovat dva vybrané učitele. Automaticky jsme byli vybráni my 2 služebně nejmladší. Ale já jsem za to ráda. Docela se těším na zajímavou zkušenost a jsem zvědavá, zda mi to pomůže zlepšit svou práci. Stále mě totiž trápí hluk v hodinách a nízká pozornost žáků. 

Na portál teď už chodím méně. Ty tam jsou časy, kdy jsem psávala každý den své zážitky. Některé události by se opakovaly dokola a dokola. Novým úspěchem by snad mohlo být třeba to, že jsem přežila hodinu „vaření“ se šesťáky. Připravovali pomazánky. Ale nikdo se neřízl, nespálil ani neopařil (vařili vajíčka do vajíčkové pomazánky). 

Omlouvám se, že je tento můj příspěvek trochu chaotický, nemá ani pořádnou pointu, není ani veselý ani smutný. Ale je.