Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

veselý novoroční čas

Ha! První blogový příspěvek tohoto roku! :-D Všem zdejším lidem (případně podivným bytostem, kteří přesahují svými výkony lidské možnosti jakožto i psům, kočkám a trnorepům) přeji všecičko nejlepší do toho nového roku, který nám dnes začal. Začal nedělí stejně jako rok 1912 – to jen tak pro zajímavost.

 Před sto lety byl také objeven první vitamín (B1), narodil se Jiří Trnka, zemřel František Kmoch a v Praze na univerzitě přednášel Albert Einstein. Copak se asi stane tento rok?  To nevím (i když pár soukromých předpovědí bych měla). 

IMG_1000

Co ale vím je, že jsem si říkala, kolik toho přes vánoční prázdniny stihnu připravit (do práce) a ono to dopadlo úplně jinak. Něco málo – hlavně na pracovní činnosti jsem přeci jen vytvořila. Naplánovala jsem několik hodin a vyzkoušela si nové techniky.  Například kreslení zmizíkem (viz obrázek).

 


smuteční? předvánoční čas

Ani naší školu neminula smrt Václava Havla. V první den státního smutku jsme drželi se žáky minutu ticha před zahájením výuky. V některých třídách se sledovalo on-line rozloučení v televizi. Třídní učitelé měli za povinnost věnovat jednu hodinu rozpravě o významu této osobnosti. Na chodbě byl portrét s růží a pod ním svíce. V televizi se o ničem jiném nemluvilo, dokonce prý i na facebooku byla živá debata. Aniž bych chtěla nějak znevažovat událost samotnou, čeho je moc toho je příliš. I mně, která většinu života prožila právě za prezidentování pana Havla, přišlo, že stále dokola opakují totéž a pro žádné jiné zprávy a pořady není místo. Má sestra, matka 4 dětí, si zase povzdechla, že kvůli vzpomínkovým rozhovorům s různými spolupracovníky bývalého prezidenta nedávali Kouzelnou školku a dokonce ani večerníček.  To by si snad Václav Havel přál?

Výstup mediální výchovy

Také nálada žáků byla značně ovlivněna neustálým vracením se k jednomu tématu.  Ačkoli nejsem třídní, v rámci mediální výchovy jsem chtěla poukázat na to, jak je o smrti významného státníka psáno v různých novinách. Koupila jsem jeden celostátní deník, jeden regionální a jeden bulvární. Jakmile jsem je přinesla do třídy, půlka žáků zvedla oči v sloup s povzdechem „už zase?“. Po té jsme připravovali vydání školního časopisu. Jenom pokusné dvoustrany – jako vánoční dárek. Žáci mohli ještě o hodinu napsat nové články. Jedna holčina napsala toto:

I školu 28. října zasáhla zpráva o úmrtí Václava Havla. Vím, že je toto téma pro někoho už otravné, ale tím se tomu nevyhneme. Tento muž si úctu zaslouží. Většina z vás se vždy, když se zmíní Václav Havel zatváří jako byste chtěli říct „Otevřu internet je tam Havel , Otevřu časopis a je tam Havel , otevřu Facebook a zase Havel….Abych se bál jít otevřít i dveře!“ Ani ve škole se tomu nevyhnete. Ale já jsem za to ráda.  Za prvé je potřeba si připomínat takto významnou osobnost. Za druhé je to lepší než chemie.
Takže závěrem článku bych chtěla popřát krásné svátky Vánoční a pevné nervy.   

Mě se to líbí. Chtěla říct spolužákům, že je důležité bavit se o významných dějinných událostech, o osobnostech a pod. Ano použila část vtipu, který koluje po netu, a závěrečná věta o krásných svátcích není dobře se zbytkem článku propojena, ale na to, že se psaním nemá žádné zkušenosti, mi přišel tento postřeh jako přesně ten, který by měl vyjít v časopisu. Hotový časopis jsem předala do ředitelny. Tento článek však narazil u paní ředitelky. Že je urážející. Co je podle té žákyně lepší než chemie? Že někdo zemřel?  Jak může být smrt pro někoho otrava? Komu přeje hezké svátky? Panu Havlovi?      Jak je vidět, každý si obsah vysvětluje po svém.  Článek byl tedy nahrazen přáním do nového roku.

Besídky

Poslední den před prázdninami byly třídní besídky. Byla zakázána hlasitá hudba. Vše mělo probíhat s ohledem na probíhající státní smutek. Každá třída besídku pojala po svém. Jako netřídní jsem obcházela všechny a fotila. Někde si připravili žáci různá vystoupení (divadlo, kouzlení, soutěže), jinde měli volnou zábavu a jedna paní učitelka tu pietu pojala jako dvouhodinový rozhovor o moderních dějinách našeho státu ale u stromečku a  s občasným zpěvem koled.

Dva pohřby

Na včerejší návštěvě u mé sestry prohlásila šestiletá neteř. „To dneska budou pohřby dva.“ Koukáme na ní jak to myslí. A ona na to „No jeden má pan prezident a jeden bude mít náš kapr.“ Bylo to úsměvné. 

 

Z kapra už jsou řízky a po dnešním večeru nezbudou ani ty. Všem přeji ať se dosytosti nejen nají, ale také nastřádají pohodu, energii a štěstí… hlavně od malých dětí až budou rozbalovat dárky.  To je vždycky veliká radost na ně koukat. 

 

 


Canon, Nori a předvánoční čas

řasy 011Ačkoli mi žáci stále připomínají za kolik dní že jsou ty Vánoce, já vůbec předvánoční natož vánoční náladu nemám. Začátek týdne byl pro mně až tragicky náročný a teď naopak zase nutnost příprav polevila.  Doma nemám ani napečeno, ani uklizeno ani nakoupeno (dárky).

Vlastně mám jeden dárek – pro sebe. Koupila jsem si nový foťák. Byla to taková hurá akce a zatím jsem na rozpacích, jestli se vyplatila. Jela jsem kvůli tomu na otočku do Prahy, vletěla do obchodu ve Vodičkově ulici, kde mi minule velmi dobře poradili při výběru. Koukala jsem jak blázen, jak se to tam za ty dva roky rozrostlo. Byly tam davy lidí – nakupujících i prodavačů. Jeden mě odlovil a tak jsem si nechala doporučit Canon Power shot S95. Je to takový malinký diblík ale má schopnost udělat světlou fotku i v tmavé, špatně oscětlené místnosti. Což jsem právě chtěla. Jenže, světlá fotka ještě neznamená dobrá fotka. Nějak jsem zatím nespokojena s výslednou kvalitou – hlavně v rozlišení. Dost možná, ale jen musím prostudovat návod, ke kterému jsem se zatím nedostala.

Vzala jsem ho hned včera na testování do školy. Pekli jsme s osmáky slaný štrúdl. Docela se povedl a já fotila. Výsledek nic moc. Byla jsem se svým starým Canonem, který odešel před nedávnem do věčných lovišť, zvyklá hodně přibližovat. Tento nový má mizerný zoom a i v tom malém je hned obraz víc „kostičkovaný“.  Chjo. Ale světlost je vynikající. To zas jo. Má to i funkci černobílého focení a taky „sépii“.

I dnes jsem si vzala do školy foťák. Bohužel jsem ho zapomněla vyndat. Hned první hodinu jsem v šestce vykládala o mořských řasách. Pustili jsme si i kousek z pořadu Pod pokličkou. Ráno jsem v supermarketu koupila jeden balíček řasy Nori – co se do ní balí sushi. Jeden plátek jsem namočila a rozkrájela a jako překvapení pro žáky přinesla na konci hodiny jako ochutnávku.  Je to drahé a smrdí to, ale co by pedagog neudělal pro naplnění pedagogické zásady „poznávat všemi smysly“.  

PS: Na odpoledce jsem využila téma řas ještě jednou a tentokrát jsem na foto nezapomněla.

 

 


Je tu trochu smutno

Není to tak dávno, co jsme se tu bavili o tom, že každý den přibývá mnoho příspěvků až se blogy stávají méně čitelnou sekcí. Nyní nastala opačná situace. Již kolik dní visí na první stránce stále stejný příspěvek a ještě ke všemu zrovna ode mně. :-)

Je tu tak trochu smutno,ne? Tak se s vámi podělím alespoň o výplod jedné mé žákyně z 5. třídy (věkem ale patří do vyšší), když měla napsat kdo je na obrázku. Napsala doslova “ jeto OBOJŽIVELNÍK, jmenuje se slunéčko sermitečne, a je to Motyl“ . Skutečně napsala obojživelník velkým písmem (patrně si spletla se slovem obratlovec), skutečně napsala sermitečne místo sedmitečné, ale největší sranda na tom všem je, že na obrázku byl bělásek zelný. 


po třech měsících

Mám za sebou tři měsíce výuky. Je to málo nebo hodně? Rozkoukala jsem se, zapadla jsem jsem do kolektivu. Dny a týdny plynou a já si uvědomuji, že to docela utíká. Vánoční prázdniny ukousnou trochu času a už bude pololetí. Hurá. Jdu krůček po krůčku cestou učitelské kariéry. Prozatím bez zakopnutí. Po třech měsících mi také skončila zkušební doba. Kromě úprav v platovém výměru se ale žádná změna nekoná.

Prožila jsem svůj první projektový den jako učitelka. Osmkrát během pěti hodin jsem procvičovala s dětmi resuscitaci a stabilizovanou polohu. V návaznosti na školení, která podstoupili všichni členové sboru, je na školu domluvený mentor, který by měl metodicky vést a podporovat dva vybrané učitele. Automaticky jsme byli vybráni my 2 služebně nejmladší. Ale já jsem za to ráda. Docela se těším na zajímavou zkušenost a jsem zvědavá, zda mi to pomůže zlepšit svou práci. Stále mě totiž trápí hluk v hodinách a nízká pozornost žáků. 

Na portál teď už chodím méně. Ty tam jsou časy, kdy jsem psávala každý den své zážitky. Některé události by se opakovaly dokola a dokola. Novým úspěchem by snad mohlo být třeba to, že jsem přežila hodinu „vaření“ se šesťáky. Připravovali pomazánky. Ale nikdo se neřízl, nespálil ani neopařil (vařili vajíčka do vajíčkové pomazánky). 

Omlouvám se, že je tento můj příspěvek trochu chaotický, nemá ani pořádnou pointu, není ani veselý ani smutný. Ale je.

 


první čtvrtletí (+ prasárna v čekárně)

Rušný týden to byl. Klasifikační porada, třídní schůzky, požární poplach … pro mě vše poprvé. Dny plynou a jsem ráda, že mi to docela utíká svižně. Pořád se totiž něco děje.  Tento týden začal hodně divokým pondělkem.

V pondělí učím až od deseti a tak jsem dorazila na půl do školy. Ve sborovně na mě čekaly archy, kam se zapisují všechny známky, které žákům vycházejí ve čtvrtletí.  “Dnes vyplnit“ na nich stálo. Tak jsem si vyndala klasifikační sešit. S hrůzou zjistila, že musím nejdřív vůbec dát dohromady, jak ty známky z testů, zkoušení a pětiminutovek  spojím do jedné. Napsala jsem asi tři třídy a zvonilo na přípravu před hodinou.  Takže fofr do třídy, zapnout počítač, nahrát prezentaci k hodině. Zvoní. Tak další tři hodiny učím. Přičemž tu poslední mě 15min před koncem střídají, protože jdu na workshop. V hodině tím pádem trochu chaoz. Došla jsem si na oběd a moje oblíbené buchtičky s krémem jsem si vůbec ale nevychutnala. Spěchala jsem. Před odchodem do města jsem ještě dopsala ty hlavní předměty u ostatních tříd. Do místní knihovny, kde se workshop konal, jsem dorazila minutu po jedné hodině. Ještě nezačali, takže jsem se nahlásila, sedla jsem si a vypila celou lahev vody, protože jsem chvílemi běžela, abych to stihla. Workshop byl na téma žáci s SPU. Moc mě ale zklamal, neboť s workshopem to nemělo nic společného (jen jsme koukali a poslouchali a skoro nikdo nepromluvil, jen lektorka) a náplní bylo promítání hodinového dokumentu o dospělých, kteří vyprávějí jak se jim žilo s SPU. Ne, že by to nebylo zajímavé, jen jsem prostě očekávala něco zcela jiného.  Ve tři to končilo a já šla zpět do školy dopisovat známky. 

V úterý jsem se nezastavila, díky suplování, jsem měla zápřah šest hodin v kuse. Čtvrtou vyučovací hodinu psali zrovna páťáci písemku, když v tom se ozvala z rozhlasu nepříjemná siréna. Ještě že paní zástupkyně pokračovala vysvětlením „Nácvik požárního poplachu!“ a pokyny. Pokyny jsem však neslyšela pro hlučící děti, které se jaly prchat z lavic. Věděla jsem, že mám vzít třídnici, takže jsem ji vzala a vyšli jsme ven na hřiště a to jen proto, že tam šly ostatní třídy. Jinak bych asi nevěděla kam. Nikdo nám učitelům předem nic neřekl. 

Ve středu se konala klasifikační porada. Tam naštěstí nebyla žádná dramatická situace, takže šlo jen o to, vydržet v práci déle než obvykle. Ve čtvrtek odpoledka a zároveň třídní schůzky a do toho všeho mě už od rána bolela hlava. Deváté třídy jsme na poslední hodinu odvedli do jídelny, kde se jim představovaly různé střední školy z okolí. Pak, během schůzek, jsem byla v kabinetu. Přišlo asi deset rodičů. Proběhlo to celkem v klidu. Odcházela jsem ze školy v šest večer, za hluboké tmy. Doma jsem se pak zhroutila do postele a neměla jsem sílu na jakékoli přípravy na dnešní den. 

To jsem ještě nevěděla, že je nebudu ani potřebovat. Ráno jsem musela náhle k lékaři a v čekárně se mnou čekala i paní s dvěma malými chlapci. V dětském koutku společně hráli domino. V tom zaznělo „PRASÁRNA“ a všichni se otočili na malé dítko. Jeho maminka se jen usmála a říká mu „tam, kde chovají prasata, to je vepřín a né prasárna.“. To mě opravdu pobavilo a zlepšilo náladu. Také to, že na vyšetření nic nezjistili. Když jsem žádala po doktorce potvrzení pro zaměstnavatele, trochu jsem se ztrapnila svou neznalostí. V práci mi totiž sice dali propustku, ale já nevěděla k čemu je. Až teprve, když se paní doktorka zeptala “ A vám nedali propustku?“, tak mi to docvaklo. Každým dnem se něco nového naučím.

Tak to je závěr prvního čtvrtletí začínající učitelky 2011.


Nové nakopnutí od VÚP

Podzimní prázdniny jsem si prodloužila o pondělí, kdy jsem místo do práce, jela do Prahy na závěrečné setkání k e-learningovému kurzu pro začínající učitele. Tam by Začínající učitelka 2011 neměla přece chybět.  Celý kurz byl nabitý zajímavými a praktickými informacemi. Donutil mě zamyslet se nad sebou a nad prací, pro kterou jsem se rozhodla. Některé kapitoly kurzu jsem bohužel jen v rychlosti profrčela, aniž bych se zavrtala do jejich podstaty. Co se dá dělat. Kurz nás také naučil, co je to „rozumná nepečlivost“ a proto se s faktem, že mi něco neutkvělo v mozkových závitech, prostě smířím.

Závěrečné setkání ve VÚP s milými a profesionálními lektory bylo fajn (ačkoli to úvodní setkání mě nadchlo více), ale co pro mně osobně bylo tím největším nakopnutím do další práce zde na portálu bylo naprosto nečekané osobní setkání s Pavlínou Hublovou. V jednu chvíli si povídám s lektory kurzu a „spolužačkou“ o …( už ani nevím o čem ) a pak se otočím a vidím, jak ke mně kráčí neznámá dáma, podává mi ruku a říká (přibližně) „Jmenuji se Pavlína Hublová a chci vám poděkovat, že u nás blogujete.“ Páááni (pro anglofily = Waw!), já vám z toho byla úplně paf.  Normálně jste mě Pavlíno vyvedla z míry. Bylo to strašně pěkné. Člověka potěší, když se mu dostane poděkování a ocenění jeho snahy. Takže bych tímto chtěla zase já, poděkovat VÁM VŠEM, kteří právě čtete tento blog a zároveň se dělíte s námi ostatními o své postřehy, zážitky a zkušenosti. Díky

 

PS: Abych nekončila tak nostalgicky, ráda bych poděkovala ještě za zcela přízemní materiální věci, kterými jsou magnetky a fleška RVP.cz, kterou jsme na kurzu obdrželi.  


přírodovědná dílna aneb hořím, hoříš, hoříme!

horimV čase podzimních prázdnin byl náš učitelský sbor, tak jako asi řada jiných, v práci. Zatím co se většina kolegů potýkala s inventarizací, kolegyně fyzikářka-chemikářka a já (za přírodopis) jsme se účastnili přírodovědné dílny. Konala se u nás na škole a jejím motem by mohlo být „Kdo chce zapálit děti pro vědu, musí sám hořet.“ 

Jednalo se o předvádění fyzikálních a chemických pokusů, kterých jsme se mohli vesměs aktivně účastnit. Bylo to trochu mimo můj obor, ale byla legrace. Na stropě laboratoře po nás zbyl fialový flek od „aladinovy lampy“ a největším zážitkem pro mě bylo, když mi „hořely ruce“. Jak dokládám touto méně kvalitní fotografií (je pořízena z videa) opravdu lze držet oheň holýma rukama. Samozřejmě jen chvíli :-)


Paní učitelko, my chceme ještě!

Včerejší den bych popsala jako den ospalý. Sotva jsem vylezla z postele, už mi zase těžkly víčka. Učila jsem jen dvě hodiny, protože všechny třídy končily mimořádně dřív kvůli školení celého pedagogického sboru.  První hodinu jsem téměř celou prozkoušela a druhou psali žáci Přírodovědného klokana.  Když jsem přemýšlela nad přípravami na dnešek, objevil se mi v hlavě nápad.

Hravé opakování
Potřebovala jsem věnovat v 5.třídě jednu hodinu opakování, před písemkou na téma Vesmír, Země, Pohyby Země … Vzpomněla jsem si na své působení v dětském pionýrském oddíle a jala se připravovat Výpravu do vesmíru pro týmy kosmonautů. Během výše zmíněného školení, jsem si ve volných chvílích listovala učebnicí a vymýšlela tématické křížovky. Když jsem se pak v šest večer dostala ze školení domů, najedla jsem se a začala křížovky přepisovat do počítače.  Bylo to úmorné a zdlouhavé. Pak se mi část vymazala a musela jsem začít znovu. Jakmile jsem měla vytištěno odpadla jsem rovnou do postele.  Ačkoli by si ta akce zasloužila více promyslet a také zkontrolovat (žáci objevili drobné chybky v zadáních).

Fofr
Ráno jsem trochu nestíhala a příprava na cestu do vesmíru probíhala chaoticky. Označila jsem  čísly všech 5 papírů s křížovkami a 2 papíry s úkoly, rozstříhala obrázky sluneční soustavy na jednotlivé planety a vyndala čisté papíry. Na začátku hodiny jsem nechala uklidit všechno z lavic a vyzvala jsem žáky k vytvoření dvojic. Přívítala jsem je v kosmickém výcvikovém středisku, kam se přihlásili na trénink. Každá dvojice si měla na začátku zvolit název pro svůj tým a podepsat se. Vytvořilo se tak 7 týmů – Zemňáci, Chuligáni XXL, Apolo 136, YAXHA, Bombi 211, BETA 5535U  a Hubeňouři. Mezitím jsem po třídě rozmístila oněch 7 papírů (stanovišť) a vysvětlila, že na každém stanovišti musí rozluštit jedno slovo. Nakonec získají větu o 7 slovech, kterou chci na konci hodiny slyšet (vidět napsanou na jejich papíře). Pustili se s vervou do práce. Některé delší křížovky pro ně byly oříškem. Protože jsem to předpokládala (neměli možnost pracovat s učebnicí, ani se sešitem), mohli si ke mně přijít pro nápovědu. Museli však splnit úkol: poskládat kartičky s obrázky a jmény planet tak jak jdou za sebou od Slunce nebo poskládat kartičky s fázemi měsíce, tak jak jdou za sebou. Pokud je poskládali správně, prozradila jsem jim odpověď vždy na jednu otázku z křížovky, se kterou si nevěděli rady. Toho využívali myslím přiměřeně. Nestalo se tedy, že by se někdo zasekl a nemohl dál.

Poučení pro příště

Stanovišť bylo stejně jako skupin, ale některá stanoviště byla lehčí než jiná a časově tedy méně náročná. Musela jsem pak ta náročnější stanoviště dokopírovávat, aby se týmy u jednoho papíru nedohadovaly, kdo tam má být. Chtěla jsem to udělat už od začátku, ale v tom fofru, jsem nestačila ty papíry nakopírovat. Kromě křížovek byly na dvou stanovištích i úkoly. Jeden byl vlastně slovní úlohou a v druhém měli poskládat obrázky souhvězdí podle abecedního pořádku jejich názvů. U každého obrázku bylo písmenko a když je žáci poskládali správně, písmenka utvořila slovo.

Paní učitelko, a budeme takhle opakovat i někdy jindy?

Hodina utekla. Tým BETA 5535U vše stihl před ukončením celé akce, ostatní už většinou douhádly jak má věta znít a jediní Hubeňouři (nejmenší kluk a holka z celé třídy) nedali dohromady ani jedno celé slovo, protože se asi styděli přijít si pro nápovědu, což jsem v tom mumraji nezaznamenala. Viděla jsem, že píší a pracují a nevolají mně. Důležité je i umět se ozvat. Minutu před zvoněním jsme tedy odhalili celou větu. Už jsem jim ke konci pak napovídala i bez úkolů (ale neříkala odpovědi, jen jsem kladla návodné otázky).  Moc se mi líbilo s jakou vervou pracovali. Po hodině se jedno děvče zeptalo „Paní učitelko a budeme takhle opakovat i někdy jindy? To bylo fajn, dneska určitě nejlepší hodina!“


Hledám pozitiva, kde se dá.

„Když doleze lenost k mozku, pozdě už je na rákosku!“ – tato moudrost není moje. Vyslechla jsem ji během skypového hovoru s lektorem e-learningu zde na portále a moc mu za to děkuji, protože mi ta průpovídka ohromně zvedla náladu. Hned jsem vymýšlela jak ji výtvarně zpracovat a umístit si ji v kabinetu na hodně viditelném místě. V duchu jsem si již představovala, jak budou kolegyně postupně pukat smíchy. 

Dalším bodem který byl světlejší v jinak pochmurném týdnu (neustálé řešení kázně dětí a do toho všudypřítomné bacili) bylo dokončení nástěnné myšlenkové mapy, kterou se mi podařilo zrealizovat s osmáky na téma SAVCI. Tak přikládám fotku. 

 

 

myšmapa

myšmapa

savci2